Lucie Kramperová, Jan Kršňák – Jak se učí živě?

368

První dokumentární kniha o českých inovativních, alternativních, komunitních a lesních školách. Rozhovory se zakladateli, řediteli a průvodci – s lidmi, kteří se rozhodli učit nově. Podrobný pohled na každodenní život těchto škol. Nechtěli jsme slyšet teorie, chtěli jsme se dovědět, jaká je praxe. Zeptali jsme se, co skutečně znamená individuální přístup, projektová výuka či aktivní zapojení rodičů. Co to znamená mít důvěru v děti?

Kniha pro všechny učitele hledající inspiraci pro živé, radostné a spokojené učení.

Kniha pro všechny rodiče zajímající se o vzdělání vlastních dětí.

,,Tak co, jak bylo ve škole?“

V této knize dostanete odpověď. Poprvé…

„Přijde mi klíčové, aby škola mluvila s rodiči i na jiné rovině než jen o tom, jak se děti učí. Protože rodič na začátku přijde s krásným, červeným srdcem. Pak ho nese pořád s sebou, ať jde do kavárny s kamarádkou, do práce, kamkoli. A všichni se ho ptají, dávají mu takové ty klasické otázky: „Jo, vy nemáte známky? A ona nemá žádný úkolníček? Aha… A už dělali tohle?“ Prostě se setká s tou sociální sbíječkou a to krásné červené srdce se mu navrtává. Potřebuje mít prostor, kde si to srdce zahojí. A to by měly být večery ve škole. Vazby mezi rodiči navzájem. Zjistila jsem, že bez nich to nejde. Rodiče potřebují sami sebe vyživovat.“ (Pavla Sadilová, ZŠ Edisona)

,,Užitečnost této knihy ale není především v popisu odlišností těchto škol od hlavního vzdělávacího proudu. Ty jsou víceméně známé z běžných médií, byť možná ne v takovém spektru a detailu. Síla této knihy je v podrobnosti a času, který byl věnován jednotlivým rozhovorům. Konzervativnější část veřejnosti, a to pedagogické i nepedagogické, totiž o nově vznikajících školách soudí, že je to nepřijatelný experiment s dětmi. Experiment neinformovaných rodičů, kteří ve skutečnosti nevědí, co dělají. Přinejmenším příběhy těchto třinácti škol a jejich zakladatelů ukazují, že to tak není. Jednak hranice mezi učiteli a rodiči tu není nijak zřetelná. Pro mnohé ze zakladatelů nových škol sice byla původním impulzem pro založení školy starost o vlastní dítě, ale někteří z nich jsou učitelé nebo se učiteli stali. Nejde tedy jen o útěk nespokojených rodičů z nevyhovujících škol, ale také o profesní hledání nových cest, které se na běžných školách nedaří uskutečnit. Ale asi nejcennější je zobrazení způsobu, jakým jednotliví zakladatelé o své práci přemýšlejí. Jak hluboce vnímají svůj vliv na osobnosti dětí, kolik mají pochybností o tom, jestli se vydali správnou cestou, kolik hledání a obtíží je za snahou zřídit školu, kterou budou mít děti, učitelé i rodiče rádi. Překvapující je zjištění, jak je to nesamozřejmé a jak dlouhé takové hledání je. Je otázka, jestli alespoň taková míra sebereflexe a hledání je za prací veřejných škol, které jaksi automaticky veřejnost považuje za ty, „které s dětmi neexperimentují“. A ta hlavní pochybnost spočívá v tom, co je to vlastně dnes nepřijatelný experiment. Tyhle školy se snaží reagovat na měnící se svět a nabídnout dětem cestu, jak v něm obstát. Není mnohem horším a nezodpovědnějším experimentem neměnná škola v měnícím se světě? (z doslovu Tomáše Feřteka, EDUin)

Katalogové číslo: 1032 Kategorie: Štítek: