B. C. J. Lievegoed – Vývojové fáze dítěte

Psychologie jako poznání psýché, lidské duše, je zcela závislá na tom, co se jako psýché, jako duše nazírá.

Pedagogika je závislá na lidském obrazu, k němuž chceme vychovávat vyvíjejícího se člověka. V pedagogice nejsme jenom hledajícím divákem, ale prakticky jednající bytostí. Směr a obsah jednání jsou určovány konečným cílem, který jsme si stanovili. Tímto konečným cílem je dospělý člověk, který v sociálním životě příštích desetiletí ponese kulturu a bude v ní pokračovat.

Člověk není bytostí pouze tělesného původu, vyvíjející z této tělesnosti určité duchovní vlastnosti, které byly do ní uloženy dědičností. Člověk je bytostí, která se podílí na dvou světech, na světě hmotně tělesném a božsky duchovním. Dítě přichází na svět s tělem utvořeným z dědičnosti a se svou duchovní individualitou, bytostí specificky duchovní struktury.

V této práci se vychází z toho, že v lidsky tělesném a duchovním vývoji života působí genetická determinace a kromě toho biografická determinace. Ta se zjevuje ve vědomí jako „já“ (naše nejhlubší bytostné jádro).

Vzdorovitý věk je pro vychovatele k uzoufání. Musí s velkou trpělivostí a taktem dosáhnout toho, aby prosadil životní zvyklosti, aniž by dítě přiváděl zbytečně ke vzpouře. Zde pomáhá jen odpoutání pozornosti od předmětu odporu. Jen když je to absolutně nutné, má se prosadit, s nevyhnutelnou scénou jako následkem. Vědomí o přechodnosti této fáze a radost z probuzení já v dítěti by měly vychovatelům pomáhat, aby během této fáze s taktem vydrželi. Vědomí já se cvičí právě v odporu vůči vnějšímu světu. Je obecným zákonem v psychologii smyslů, že vědomí vzniká jen tam, kde je pociťován odpor. Svou pokožku cítíme teprve tehdy, když se na ni zvenčí vykonává tlak. Pokud plujeme s proudem vnějších událostí spolu, nevyvíjíme žádné silné vědomí já. To vzniká teprve tehdy, když se s vědomím sebe stavíme proti událostem. Dospělý tak činí, když se brání vnějšímu světu nebo když si tvoří samostatný úsudek. Malé dítě může pouze odporovat a říkat potom: ,,Já nechci.“ (str. 108)